Závěrečná řeč
22.04.2026 08:59
V Praze dne 10. dubna 2009
Městský soud, Praha 2
ZÁVĚREČNÁ ŘEČ OBŽALOVANÉHO Ing. BOHUMÍRA ĎURIČKA
Vážená paní předsedkyně senátu, dámy a pánové.
Dlouhých šest měsíců ve vazební věznici Pankrác jsem přemýšlel o textu svého závěrečného vystoupení. Je zbytečné znovu opakovat to, co tady bylo v různých formách projednáváno. Vím, že tento soud mě nemůže plně zbavit odpovědnosti za to, co se stalo ten tragický večer v restaurantu Monarch. Nemůže mě taky odsoudit za trestný čin vraždy tak, jak navrhuje obžaloba. Tento trestný čin se nestal. V tomto tragickém příběhu života a smrti budu usilovat o prokázání pravdy a o dosažení spravedlivého rozhodnutí o vině a nevině. Každý by si měl vyzkoušet, co umí. Až do sebezničení. To stejně čeká každého z nás.
Na slavnostní autogramiádu Paroubkovy knihy se mi vlastně ani moc nechtělo jít. Několik dní jsem přemýšlel, jestli tam vůbec půjdu a s kým. Nakonec rozhodla skutečnost, že akce se konala v restaurantu Monarch, který mám osobně rád, a to byla dobrá příležitost vyřešit si osobní záležitosti se svojí těhotnou přítelkyní a popovídat si se svými přáteli.
Když jsem odcházel ze své kanceláře v hotelu Axa, váhal jsem, zda si mám vzít sebou svoji legálně drženou zbraň, zmenšenou verzi Sig Sauer 9mm. Vzpomněl jsem si na svá vlastní slova, která jsem říkával svým přátelům. Na otázku, proč nosím zbraň, jsem vždy odpovídal, že zamčená v trezoru je zbytečná a že když je nějaký fanatik napadne v restauraci, k obraně jim zůstane pouze sůl a pepř na stole. Nemyslel jsem to nikdy doopravdy. Byl to takový černý humor. Kdybych respektoval zákony přitažlivosti myšlenek, ponechal bych ji v trezoru. Na Příkopech jsem koupil kytici holandských růží, v kapse jsem měl pravý jeseteří kaviár, zajel jsem pro svoji přítelkyni.
Spletl jsem si hodinu a na prominentní večírek jsme dorazili ještě před jeho zahájením. Vlastně jsme tam byli první. Sedli jsme si ke stolu u zdi, hned vedle mé oblíbené cimbálové muziky, té muziky, která měla hrát na mých 55. narozeninách hned následující večer v hotelu Axa. Dal jsem si skleničku červeného vína a se svojí přítelkyní Lucií Staňkovou jsem domluvil veškeré záležitosti ohledně naší společné budoucnosti. Byl jsem šťastný a v naprosté pohodě. Měl jsem pocit, že mi patří celý svět. Přirozeně moje aura tyto skutečnosti vyzařovala do širokého okolí kolem mě. Suterén restaurantu se okolo osmé zaplnil pozvanými hosty. Bylo opravdu plno. Chodit se moc nedalo. V průběhu autogramiády se pil pouze burčák a já jsem seděl stále u stolu se svojí těhotnou, mladou přítelkyní. Mnoho hostů se vystřídalo u našeho stolu. Zářil jsem štěstím a neustále jsem hladil bříško své těhotné přítelkyně. Byl jsem na to pyšný, že jsem její partner a otec našeho dítěte. Ten večer pro mě vlastně skončilo „mezidobí“, období svobody rozvedeného muže. Těšil jsem se po třech letech zase na normální rodinný život. Jak jsem se mýlil, jsem nemohl vědět, ani tušit. Osud mi připravil úplně jiný scénář života. Tak to bývá, příliš mnoho štěstí přitahuje neštěstí. Neposlouchal jsem hlas svého anděla strážného, který mi po skončení autogramiády neustále říkal: „Bohumíre, vezmi Lucinku a jděte odtud pryč!“ Mé štěstí a furiantství vyvolalo naprosto zbytečný a malicherný spor s Kočkovými a jejich přáteli ohledně placení účtu na baru. Bohužel jsem nechtěně urazil Václava Kočku st., v rámci diskuse u stolu jsem ho označil za „kolotočáře“. Nemohl jsem vědět, že je na toto označení alergický. Byl jsem dlouhá léta hlavní sponzor a organizátor Břevnovských posvícení a neměl jsem se světskými žádné problémy. Prostě se jim tak říká. Mezi desátou a jedenáctou se začal pít tvrdý alkohol. Snažil jsem se zůstat střízlivý. Fixloval jsem v pití panáků. Naučil jsem se to při mé práci v zahraničním obchodě. Všechny opít a sám zůstat pokud možno střízlivý. Tak se může člověk hodně dozvědět a uzavřít mnoho obchodů.
Nevím, jakým způsobem se Václav Kočka mladší dozvěděl obsah naší diskuse u stolu. Seděl po celou dobu na baru a se svými přáteli popíjel whisky. Rozhodl se moji drzost potrestat. Chvíli po návratu svého otce ke stolu od baru přišel V. Kočka ml. nepozorovaně ke mně a zaútočil. Jeho syn Václav Kočka jr. měl zřejmě úkol dívat se, jak se trestá neposlušnost a drzost. Byl si vědom své fyzické a kvalifikované převahy. Já jsem neměl dostatečnou manévrovací možnost. Nacházel jsem se v prostorové pasti. V momentě střetu jsem byl ve svém pohybu zablokován, neměl jsem dostatečnou manévrovací možnost. Z prostoru, ve kterém jsem se nacházel nebylo úniku, moje racionální myšlení bylo potlačeno do pozadí. Jediná úniková cesta byla přes útočníka, použití palné zbraně moji osobou bylo jediné možné řešení v aktuálně nastalé situaci, jak zabránit nebezpečí. Vnímal jsem odpovědnost za svou gravidní přítelkyni. Neměl jsem žádnou možnost vedení střetného boje z blízka beze zbraně tak, jak to popisuje ve znaleckém posudku JUDr. Zdeněk Náchodský, znalec oboru kriminalistika, odvětví se zvl. spec. sebeobrana, služební zákroky, vedení boje z blízka.
Nezodpovězenou otázkou zůstane, jak by se konflikt a možný následný střet vyvíjel bez použití zbraně. Útok byl veden profesionálně do oblasti „trojúhelníku smrti“. Se svojí těhotnou přítelkyní jsem se nacházel v nepřátelském prostředí obchodních partnerů a přátel Kočkových. Myslet na to, co by asi následovalo po příjezdu příbuzných rodiny Kočkových v restaurantu Monarch je šílené. Stačí si pouze připomenout, jak Jan Kočka, bratr Václava řval na celou ulici V Kolkovně: „Vydejte nám ho, mi ho zabijeme sami!“ Naprosto jasný důkaz jejich vztahu k životu druhých. Odchodem z restaurantu Monarch jsem intuičně odvedl pozornost a ochránil identitu své těhotné přítelkyně, a tím jsem jí zřejmě zachránil život. Současně jsem pro tu dobu ochránil i život svůj. Kdybych se útoku V. Kočky ml. neubránil a neudělal jsem to, co jsem udělal, nedopadlo by to dobře pro mě, moji těhotnou přítelkyni, ani pro ostatní hosty večírku.
V žádném případě se necítím být vrahem. Domnívám se, že útočník musí nést veškerou odpovědnost za způsoby sebeobrany, kterou si zvolí napadený, i když útočník může být touto obranou zraněn, či usmrcen. Kdyby Václav Kočka ml. nepřišel k našemu stolu a nezaútočil na mě, nic by se nestalo. Naše rodiny by nemusely žít v permanentním strachu a stresu, bát se o životy, měnit si adresy a jména. Z pěti mých dcer se po mně jmenuje už jenom jedna. Jak dlouho vydrží psychologický tlak okolí, to opravdu nevím. Co budu dělat já, až to vše skončí, to taky nevím. Všichni mi říkají, že nepřežiju den. Raději ukončit můj život na svobodě, než ve vězení. Václav Kočka neuváženým a zcela zbytečným útokem způsobil své rodině a hlavně svému otci nekončící žal. Nenávist a touha po odplatě některých členů klanu Kočkových zatemňuje mysl, může vést k další eskalaci konfliktu a způsobit další neštěstí nevinných lidí. Prosím prostřednictvím tohoto soudu rodinu Kočkových o odpuštění. Za ztrátu milovaného člověka, dědice rodinného impéria, přece nelze vinit pouze moji osobu. Svůj díl máme všichni. Určitou roli sehrál klukovský spor, alkohol, lhostejnost ostatních a prostředí. Nikdo se nepokusil konfliktu zabránit. Všichni dělali, že nic nevidí. Je to odraz stavu celé naší společnosti. Já osobně bych nikdy nikomu úmyslně neublížil, konfliktům se zásadně vyhýbám. Celý život pomáhám druhým a hlavně na moři jsem již zachránil mnoho životů. Zabít člověka je pro mě naprosto nepřijatelná záležitost. Jsem i proti potratům. Neskutečně toho lituji, že V. Kočka ml. musel zemřít. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Že je Václav Kočka mrtvý jsem se dozvěděl až od vyšetřovatele policie ČR druhý den ráno, nechtěl jsem tomu uvěřit. Co mohu dělat. Život mu už nevrátím. Nepřál jsem se nikdy dostat do této situace. Zůstává mi pouze víra a naděje na spravedlivý soud. Hledám cestu v odpuštění a věřím, že se mi podaří finančně podpořit pozůstalé i přesto, že se cítím nevinný. Prosím rodinu Kočkových o odpuštění mého podílu viny na smrti jejich syna, otce, bratra, manžela, a o to, aby se začali dívat do budoucnosti. Je tady mnoho důvodů žít. Máme děti, vnoučata. Další tresty nic nevyřeší a přibudou jenom další nešťastní, nevinní lidé. Co se stalo byl nezvratný osud. Velké neštěstí pro obě rodiny. Ten tragický večer jsem měl víc štěstí než Václav Kočka ml. V praxi to tak obvykle nebývá. Většinou napadený prohrává. Konflikt se mohl vymknout kontrole a mohl přerůst k masakru nevinných hostů večírku. Hrůza domyslet, co všechno se mohlo stát a jaký by mohl být scénář pokračování skutku. Denně děkuji boží energii vesmíru a jsem jí vděčný za to, že při tomto naprosto zbytečném, nesmyslném konfliktu nebyl nikdo jiný zraněn. Za svůj díl viny jsem byl již dostatečně potrestán tím, co jsem musel prožít, pobytem v CPZ a vazební věznici Pankrác. Tyto zkušenosti mi stačí pro zbytek mého života.
Vážená předsedkyně senátu, dámy a pánové.
Tento tragický situační příběh konfliktu se neměl nikdy stát. V několika vteřinách se změnil život mnoha nevinným lidem. Ve své mysli se snažím vše vymazat a zapomenout. Až to všechno skončí, pokusím se někde v klidu dožít poslední čtvrtinu svého života. V ústraní, bez jakýchkoliv zbraní, čekat na naplnění svého osudu. Věřím, že tento soud bude spravedlivý a umožní mi splnit si tyto skromné cíle.
Děkuji za pozornost.
Ing. Bohumír Ďuričko
—————