Odvolání Jany Jirsové

13.05.2026 08:47

 

 

Městský soud v Praze

Spálená 6/2

120 00  Praha 2 - Nové Město

 

 

 

 

 

 

Věc: Odvolání proti rozsudku ve věci obžalovaného Ing. Bohumíra Ďurička (č.j. 46T 1/2009)

 

 

 

 

Jako družka obžalovaného podávám odvolání proti výroku o vině a trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2009, kdy senát, složený z předsedkyně senátu JUDr. Evy Brázdilové a přísedících Martina Záruby a Jana Rudolfa rozhodl, že obžalovaný Ing. Bohumír Ďuričko je vinen tím, že na poškozeného Václava Kočku ml. namířil zbraň a v úmyslu jej usmrtit na něj třikrát vystřelil.

 

Nebudu se zde zaobírat očividnými formálními chybami, jako např. zkomoleninou jména obžalovaného v úvodu rozsudku. To pouze podtrhuje můj celkový dojem jak z hlavního líčení, kterému jsem byla po celou dobu přítomna, tak i z vyhotoveného rozsudku. Tedy že je nepřesný, zmatečný a zpracovaný nepozorně, zřejmě ve spěchu. Zhotovitel by dle mého názoru měl mít neustále na mysli, že se nejedná o pouhou rutinní, úřednickou záležitost, ale o životní osudy několika zúčastněných lidí.

 

Co se týká obsahové stránky celého rozsudku, nejvíce mě překvapuje, že senát zde opakovaně prosazuje domněnku, že obžalovaný po celý večer rozdmýchával roztržky s poškozeným Václavem Kočkou ml. a jeho otcem Václavem Kočkou st., a dokonce dovozuje skutečnost, že: „osoba poškozeného dle provedených důkazů v tomto případě nesehrála prvotně aktivní roli…“ Většina svědků uvedla, že před samotným napadením a následnou střelbou nezaregistrovala žádnou konfliktní, vystupňovanou situaci, či dokonce hádku. Útok, ani střelbu žádný z přítomných neočekával, momentální situace nijak nepoukazovala na to, že by ke konfliktu mohlo dojít. Snad jediní, kdo tuto situaci mohli předvídat byl samotný poškozený Václav Kočka ml., který přišel ke stolu s úmyslem obžalovaného udeřit, přičemž ještě před tím ho slovně napadl, dále jeho syn Václav Kočka nejml., který ho následoval, a možná i Václav Kočka st., který byl nedlouho předtím za synem i vnukem u baru. Jednak opravdu neshledávám žádná fakta, na základě kterých mohl senát k takto odvážnému závěru dospět, a dokonce tvrdím, že prvotně aktivní roli zde poškozený jednoznačně sehrál. Co se týče nevýznamných slovních potyček mezi účastníky večírku, je třeba uvést, že rozhodně nebyly jednostranné a vyprovokované obžalovaným, neboť někteří svědci uvádí, že slovní narážky pocházely i ze strany poškozeného a jeho rodiny (např. popichování směřované na Lucii Staňkovou týkající se automobilu). Rozhodně bych jim ale nepřikládala nějak zvlášť významnou roli ve vztahu k dalším událostem.

 

Za fatální omyl soudu považuji domněnku, že úder sám o sobě nebyl příčinou reakce obžalovaného, k čemuž senát opět dospěl z psychologického posudku a z výpovědí svědků, že obžalovaný V. Kočku mladšího a staršího provokoval, a že z psychologického hlediska bylo již zcela nepodstatné, zda posledním impulsem byl úder od poškozeného či nějaké urážlivé slovo. Tento výrok nemohu absolutně přijmout, protože pokud bychom z této úvahy vycházeli, minimálně by nás mělo překvapit, že obžalovaný nebyl již dávno zadržen za nějakou brutální vraždu, či že se nejedná o nenapravitelného delikventa. Za svůj život se již jistě ocitl v mnoha situacích, kdy musel řešit slovní potyčky, to je naprosto přirozené. Rozhodně zatím na žádné urážlivé slovo nereagoval střelbou, byť zbraň vlastní již dlouhá léta a byl po celý život velmi společensky angažován. I v rámci svého zaměstnání musel denně řešit různé personální problémy. Jsem tedy přesvědčena, že úder od poškozeného zde hrál zásadní a prvotní roli a následně u obžalovaného vyvolal afektivní zkratkovité jednání na základě strachu o život svůj, své přítelkyně a nenarozené dcery. M.j. soudní znalkyně PhDr. Štěpánka Tůmová řekla, že nemůže vyloučit, že se pan Ďuričko cítil nějakým způsobem ohrožen, a proto reagoval, jak reagoval.

 

Dále nesouhlasím s výrokem, že zranění obžalovaného bylo nezávažného charakteru a bylo provázeno slabým krvácením z nosu. Senát k tomuto dospěl na základě expertizy MUDr. Miloše Sokola, která má ale dle mého názoru závažné nedostatky. Kromě evidentní snahy podsunout členům senátu myšlenku, že si obžalovaný zranění způsobil sám, také usuzuje na závažnost poranění pouze z viditelných následků, tedy z ranky a otoku v oblasti pod nosem. Vůbec nebyl brán zřetel na případný otřes mozku, či jiné vnitrolebeční změny, které by mohly značně ovlivnit následné jednání obžalovaného, protože nebylo vykonáno jeho neurologické vyšetření, byť bylo ošetřujícím lékařem MUDr. Petrem Vaškem ihned po události doporučeno. Toto považuji za zásadní pochybení ze strany lékařů a vyšetřovatelů.

Co se týče intenzity úderů, soud vycházel i z výpovědi sl. Marie Fučíkové, kterou považuje za nejobjektivnější a nejvěrohodnější. Svědkyně m.j. uvedla, že může vyloučit, že by tento úder byl nějak razantní, neboť rozmachu ruky za tělo poškozeného by si nepochybně všimla. Dovoluji si zde citovat slova soudního znalce JUDr. Zdeňka Náchodského (Protokol o hlavním líčení ze dne 8.4.2009, str.37): „Úderová škola vykazuje tři základní typy úderů, to jsou údery pérové neboli přímé, kyvadlové nebo obloukové a smíšeného typu, tady v tomto případě se domnívám, že mohlo dojít skutečně k přímému úderu, který je nejrychlejší.“ Tato technika úderu rozhodně neobsahuje výrazný rozmach stranou, či nápřah vně těla útočníka, který by svědkyně mohla zpozorovat, jelikož stála ve značné vzdálenosti a v zákrytu těla útočícího V. Kočky ml.

Vezmeme-li v úvahu, že soud potvrdil útok poškozeného proti obžalovanému prostřednictvím úderů, neměl by následně podhodnocovat jejich intenzitu, pokud tato nebyla prokázána, zejm. z důvodů zanedbání lékařské péče ihned po incidentu (např. neprovedení doporučovaného neurologického vyšetření). M.j. obžalovaný uvádí, že krvácel ještě několik dní po události, což také nasvědčuje tomu, že jeho zranění rozhodně nebylo nezávažného charakteru. Tuto skutečnost by zřejmě bylo možné prokázat zprávou od MUDr. Vejdělkové, lékařky z vazební věznice Praha – Pankrác, pokud by ji senát v rámci návrhů na doplnění dokazování účelově nezamítl. K tomuto si přeji dodat už snad jen námět k zamyšlení, zda by úder o malé intenzitě dokázal takto značně vychýlit tělo sedícího muže o váze 90kg.

 

Soud hodnotí výpověď obžalovaného jako nevěrohodnou, a to z důvodu, že obžalovaný svoji výpověď v průběhu trestního řízení opakovaně měnil, a to zjevně v návaznosti na provádění dalších důkazů, s nimiž byl seznámen, aby svoje verze těmto důkazům přizpůsobil. S tímto tvrzením v žádném případě nesouhlasím. Naopak zde chci zdůraznit pasáž z úvodní řeči obžalovaného, který na tuto věc předem upozorňoval (Protokol o hlavním líčení ze dne 6.4.2009, str. 3): „Když jsem si prostudoval spisy a materiály policie, protokol o ohledání místa činu, když pominu obrovské nedostatky a chyby, kterých se policie dopustila při tak závažném trestném činu, kdy zemře člověk, tak nepochopím, jak někdo toto obvinění mohl tímto způsobem vykonstruovat. Moje výpověď už bude vycházet z toho, co vypovídali ostatní svědkové, vím, co je ve spise, protože jsem od začátku tvrdil, že si na vlastní akt útoku, zranění nepamatuji, protože jsem byl v pozici, kdy jsem se bavil se svojí přítelkyní zákeřně a bez výzvy napadnut, údery úponového charakteru, profesionálně trénovaného člověka v kickboxu, thaiboxu a v boji zblízka, byl jsem otřesen. Až na několikanásobné výzvy vyšetřovatelů, ale především při rekonstrukci jsem připustil, že vymodeluji scénář, jak to mohlo být.“

Sám znalec z oboru psychiatrie MUDr. Petr Kubej po připomínce pana obhájce Mgr. Veverky připustil, že situace, kdy si obžalovaný nepamatuje průběh incidentu mohla být dost dobře způsobena tzv. procesem vytěsnění, který je mimochodem i pro jedince s histriónskými rysy osobnosti typický.

            Domnívám se, že jednání obžalovaného bylo motivováno pouze snahou celý incident maximálně objasnit, v žádném případě nechtěl svoji verzi něčemu přizpůsobovat. Sám si nebyl schopen na průběh inkriminované části večera detailně vzpomenout, jeho vnitřní pocity a záblesky vzpomínek v kombinaci s prožitým šokem mu nepostačovaly k pochopení toho, co se přihodilo. Proto si zcela přirozeně začal skládat mozaiku příběhu, samozřejmě i na základě svědeckých výpovědí a znaleckých posudků tak, aby mohl na pevných základech postavit svoji obhajobu. Pouze vzpomínky na šťastný průběh celého večera, následně nečekaný útok, pachuť krve v ústech, výhružky zabitím jeho a celé rodiny, zničující výslechy, únavu, zdrcující pobyt v cele předběžného zadržení a následně ve vazební věznici by nemohly stačit. Domnívám se, že se jedná o zcela přirozený mechanismus jednání a nečiní to obžalovaného nevěrohodným.

 

Soud při svém hodnocení naprosto vypustil skutečnost, že obžalovaný byl po celou dobu na večírku v přítomnosti své těhotné přítelkyně Lucie Staňkové, což nepochybně hrálo také nemalou roli při vyhodnocení situace, kdy byl udeřen a k obraně použil střelnou zbraň. Soudní znalkyně PhDr. Štěpánka Tůmová sice ve svém posudku vyhodnocuje toto jeho jednání jako agresivní a zkratkovité, ale již neuvádí, kolik lidí by se ve stejné situaci zachovalo stejným způsobem. Podle mého názoru by naprostá většina napadených mužů ve společnosti své přítelkyně a nenarozeného dítěte jednala po útoku zkratkovitě a agresivně, a to ze zcela jednoznačného důvodu, a to ochránit svoji rodinu. Nehledě na to, že obžalovaný má velmi silné vazby ke své rodině, zejm. ke svým dětem, se kterými i nyní udržuje pevné vztahy. Toto mohu říci na základě vlastní zkušenosti, neboť i já sama se s rodinou obžalovaného často stýkám. Každý slušný člověk, který miluje svoji rodinu a chrání ji, by se zachoval stejně. Tento motiv střelby, tedy motiv strachu a ochrany svých blízkých je v tomto případě zcela evidentní.

 

V odůvodnění rozsudku se též uvádí, že podle znalce MUDr. Hladíka poškozený ztratil schopnost jakéhokoli jednání prakticky bezprostředně po každém výstřelu, tedy i po výstřelu prvním, a že navíc další dva výstřely již směřovaly na padající postavu poškozeného. K tomuto musím dodat, že tentýž znalec uvedl naprosto jasně při hlavním líčení, že (Protokol o hlavním líčení za dne 7.4.2009, str. 32): „Ke ztrátě vědomí nedošlo po první ráně, ale po těch ranách. Po těch třech ranách už tam nebyla žádná schopnost činnosti u poškozeného. Po té první ráně lze připustit, že tam mohla být schopnost činnosti.“ Tento rozpor nemohu chápat jinak, než jako záměrné vynechávání podstatných skutečností za účelem poškodit obžalovaného, nebo jako nepochopitelnou nepozornost.

 

Dalším pochybením soudu je výrok, že další dva výstřely již směřovaly na padající postavu. Opět cituji znalce MUDr. Hladíka (Protokol o hlavním líčení ze dne 7.4.2009, str. 33 a 34): „V daném konkrétním případě tak, jak to bylo znázorňováno a z toho, jak je evidentní, jak probíhaly ty střelné kanály, že probíhaly zezdola šikmo vzhůru, z té polohy vyplývá to, co znázornil pan obžalovaný, tzn. že on byl v poloze pod poškozeným a střílel směrem vzhůru, tzn. že poškozený byl nad ním….Tím způsobem, jak to bylo rekonstruováno, kde jsem se i vyjadřoval, tak to lze vysvětlit, to že poškozený vzhledem k tomu sloupu spadl až za pana Kočku staršího, to tělo se vzpřimovalo a rotovalo. Jinak by musel dopadnout pan poškozený na pana obžalovaného. … To je ve filmech, že rány odráží, tělo rotovalo, ale nebylo to v důsledků, že se střelí devítkou a to tělo to odhodí, to je ve filmech. Rotoval tak, že se zvedal, otáčel se bokem a padal směrem dozadu.“ Z této citace evidentně vyplývá, že rotace těla byla důsledkem vědomého a cíleného pohybu poškozeného. Vzhledem k situaci, kdy se poškozený zrovna nacházel v procesu útoku na obžalovaného je nasnadě, že rotaci těla mohl způsobit další nápřah k úderu. K posledním dvěma střelám mohlo dojít v průběhu napřimování se a přípravy na další úder. Podle mého názoru nelze takto jednoznačně tvrdit, jak činí soud, že další dva výstřely směřovaly na padající postavu.

Není od věci zde ještě zmínit jeden z poznatků znaleckého posudku z odvětví balistiky, totiž, že jedna z nalezených střel, konkrétně stopa č. 4 vykazuje povrchovou deformaci – zploštění způsobené dopadem na tuhou překážku pod úhlem cca 30°. Na povrchu této kontaktní plochy ulpívaly částice hmoty červené a bílé barvy, pravděpodobně zdiva. Z tohoto zjištění lze bezpochyby dovodit, že střela narazila buď do zdi, či do stropu, každopádně však v ostrém úhlu značícím výstřel směrem vzhůru.

 

 

Důrazně protestuji proti zamítnutí všech bodů návrhu na doplnění dokazování, minimálně vzhledem k nedostatkům, které jsou uvedeny výše. Domnívám se, že v civilizovaném evropském státě, v demokratickém systému musí mít občan právo na plnohodnotnou obhajobu, tím spíše, že v tomto případě má obžalovaný již dostatečně ztíženou výchozí pozici, neboť je nesmyslně držen ve vazbě. Jen v krátkosti zde uvedu, proč je nutné provedení doplnění některých důkazů:

 

1)      Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je naprosto irelevantní. Jak soud sám připustil, znalec MUDr. Kubej se nechal otázkami obhajoby vyvést z míry. Já bych jeho výstup spíše definovala jako maximálně arogantní, nabubřelý, teatrální, místy až dětinský projev, s prvky agrese. Ani bych nepovažovala za nutné se o osobnosti pana znalce zmiňovat, kdyby z jeho práce nevyšlo najevo, že se případem téměř nezabýval a dokonce v něm učinil několik zásadních omylů, konkrétně mám na mysli, že podle jeho vlastních slov učinil závěr o nezávažnosti zranění obžalovaného na základě neurologického vyšetření, které ale nebylo vůbec provedeno.

 

2)      O znaleckém posudku MUDr. Sokola jsem již psala výše. Kromě očividně jednostranných zájmů pana doktora zde opět chybí důkladnější analýza následků zranění. MUDr. Miloš Sokol na mě působí velmi neseriózně a jeho práce se rozhodně nejeví jako objektivní úkon, který bychom čekali od osoby s razítkem soudního znalce. Paní předsedkyně senátu v rozsudku uvádí, že obžalovaný stále zdůrazňuje pouze subjektivní obtíže nijak objektivně nepodložené. Ona sama mu je bohužel znemožňuje prokázat a objektivně podložit tím, že zamítla návrhy na doplnění dokazování.

 

3)      Výslech svědků Petra Macháčka a Františka Kollmana - odborníků na bojová umění, ale i utajovaných svědků - napadených, či jinak zainteresovaných s osobou poškozeného, kteří se obávají o své životy z důvodu případné msty rodiny Kočkových, považuji za nutný proto, aby bylo prokázáno, že poškozený byl osobou trénovanou v bojových sportech, a také že byl z hlediska společenského velmi nebezpečným a problémovým jedincem, s bohatou kriminální minulostí.

 

4)      Výslech vrchního komisaře kpt. Hrdličky by byl jistě také velmi přínosný, neboť by mohl objasnit okolnosti kolem výslechů obžalovaného. Paní předsedkyně senátu JUDr. Brázdilová na základě změn výpovědí vyvodila, že obžalovaný je nevěrohodný, ale zamítnutím tohoto důkazu mu sebrala možnost prokázat opak.

 

5)      Vypracování doplňku odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky by podle mého názoru mohlo naprosto vyjasnit pozici obžalovaného a poškozeného v průběhu střelby, kde došlo k určitým nejasnostem v určení polohy těla poškozeného ke konci střelby. Sám soudní znalec Ing. Petr Tůma uvedl, že (Protokol o hlavním líčení ze dne 7.4.2009, str. 40): „lze určit, dopočítat úhel drah střel vůči vodorovné rovině na základě té rekonstrukce drah na oděvech.“ Překvapuje mě, že toto zásadní šetření nebylo provedeno automaticky, hned při rekonstrukci na místě činu.

 

6)      Zdravotní dokumentace obžalovaného z Vazební věznice Pankrác by rovněž přispěla k vyjasnění skutečné intenzity úderu a jeho následků, které jsou tak účelově zlehčovány.

 

7)      Předvolání svědků, kteří se ještě nacházeli v prostorách restaurace Monarch v průběhu incidentu, stejně jako seznam hostů večírku by mohli přinést další významné informace k případu a rozhodující svědectví.

 

8)      Z výstupu svědka V. Kočky nejml. bylo zřetelné, že záměrně zkresluje průběh incidentu a neříká pravdu. Výslech s pomocí detektoru lži by byl rozhodně žádoucí.

 

9)      Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování zprávou o průběhu trestního stíhání poškozeného, jehož DNA profil je zanesen v národní databázi se jeví jako zcela účelové. Celé jednání soudu směřovalo k vykreslení osoby poškozeného jako bezkonfliktního, spořádaného občana a bránilo obhajobě všemi způsoby, aby poukázala na jeho kriminální činnost a agresivní, problémovou povahu.

 

 

Tvrzení senátu, že obžalovaný neprojevil upřímnou lítost, neboť jeho omluvy směřované rodině poškozeného byly vždy provázeny dovětkem, že situace není jeho vinou, je skandální. V průběhu líčení zazněla omluva z úst obžalovaného všem členům rodiny Kočkových jednotlivě. To, že po omluvě následovalo vysvětlení jeho subjektivního vnímání situace, beru jako snahu o zdůraznění, že byl napaden a pouze se bránil, že rozhodně neměl úmysl Václava Kočku ml. zastřelit a jednal pouze v obraně. Očividně se tyto výroky nesetkaly s pochopením ani ze strany rodiny poškozeného, ani ze strany soudu. K podpoře mého přesvědčení, že obžalovaný Bohumír Ďuričko svého činu nesmírně lituje, uvádím citaci ze znaleckého posudku PhDr. Štěpánky Tůmové (Psychologický znalecký posudek, str.10 a 15): „Obj.: pocity beznaděje, bilancování, lituje skutku, suicidální úvahy. … Mimo to spontánně: Napsal omluvu rodině poškozeného, ta ji odmítla, napsal ji z celého srdce, jak to cítí, myslel to upřímně…“ Opravdu si již neumím představit, jakým dalším způsobem by obžalovaný měl své pocity vyjádřit, nehledě na to, že veškeré jeho snahy o omluvu byly rodinou poškozeného veřejně odmítnuty. I ze svých osobních setkání s obžalovaným a z naší společné korespondence mohu s čistým svědomím prohlásit, že toho, co se stalo 9. října, nesmírně lituje a dle jeho vlastních slov by dal vše za to, aby onen večer mohl vrátit, aby nebyl zbytečně zmařen lidský život a nebylo způsobeno utrpení tolika lidem.

 

 

Závěrem zde chci uvést, že zcela nesouhlasím s rozsudkem o vině Ing. Bohumíra Ďurička ze spáchání trestného činu vraždy, natož s odsouzením na 12,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou. Jsem přesvědčena, že ve shodě s rodinou obžalovaného i s jeho přáteli, zaměstnanci a obchodními partnery, ale i s většinou občanů, kteří cítí odpovědnost vůči svým rodinám, zde mohu bez obav prohlásit, že jeho jednání chápeme jako nutnou obranu, v žádném případě jako vraždu a ve stejné situaci bychom pravděpodobně jednali podobně. Útočník musí nepochybně nést veškeré důsledky vyplývající z obrany napadeného, byť při tom může být zraněn, či dokonce usmrcen. Budeme bojovat o zproštění jeho viny za všech okolností, neboť se domníváme, že trest za zmaření lidského života, s ohledem na jednání v sebeobraně je již dostatečný, protože s touto myšlenkou bude muset žít už navždy a každý den života bude touto událostí poznamenán. Rozhodně jsme přesvědčeni, že k žádné další konfrontaci se zákonem z jeho strany nedojde a že další pobyt ve věznici může jeho celkový psychický stav jen zhoršit.

 

Já osobně se za obžalovaného Ing. Bohumíra Ďurička zaručuji, stoprocentně mu důvěřuji, jako bezúhonnému a charakternímu muži, který za každých okolností podal pomocnou ruku a nikdy by druhému vědomě neublížil.

 

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby byl rozsudek zrušen a čin překvalifikován dle §13 Trestního zákona.

 

 

 

 

 

S úctou,

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                Jana Jirsová

—————

Zpět