Odůvodnění odvolání
12.06.2026 10:06
V Praze dne 3. června 2009
DOPORUČENĚ
Vrchnímu soudu v Praze
cestou Městský soud v Praze
Spálená 2/6
VAZBA !!! 112 16 Praha 2 – Nové Město
ke sp.zn. 46T 1/2009
Věc: obž. Ing. Bohumír Ďuričko,
t.č. ve vazbě OS Praha 1 ve Vazební věznici Praha-Pankrác,
- §219, odst. 1 trestního zákona
Odůvodnění odvolání
proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10.4.2009, sp. zn. 46T 1/2009
|
JEDNOU |
Bez příloh. |
Městský soud v Praze rozsudkem sp.zn. 46T 1/2009 ze dne 10. dubna 2009, který byl obhajobě obžalovaného doručen dne 30. dubna 2009, uznal obžalovaného vinným spácháním trestného činu vraždy dle §219, odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti označenému rozsudku podal obžalovaný ihned po jeho vyhlášení odvolání, které nyní cestou obhajoby, za vědomí výzvy soudu podle §251, odst. 1 trestního řádu, kterou obhajoba obdržela dne 29.5.2009, odůvodňuje takto :
Rozsudek soudu prvního stupně je napadán v plném rozsahu, tj. ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Uplatněnými odvolacími důvody jsou vady rozsudku, zejména jeho nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění a skutečnost, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258, odst. 1, písm. b) trestního řádu, pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku dle § 258, odst. 1, písm. c) trestního řádu a porušení ustanovení trestního zákona dle § 258, odst. 1, písm. d) trestního řádu.
Ad 1) - vady rozsudku, zejména jeho nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění a skutečnost, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258, odst. 1, písm. b) trestního řádu:
Obžalovaný napadenému rozsudku především vyčítá jeho základní stavbu, jako stavbu rozsudku soudu, dle jehož závěrů obžalovaný naplnil všechny skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §219, odst. 1 trestního zákona po stránce objektivní i subjektivní v úmyslu přímém. Toto hodnocení soudu nemůže nepřipomenout vystoupení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Kubeje, který v rámci svého výslechu znalce při hlavním líčení k dotazu obhajoby uvedl, že ke zpracování znaleckého posudku přistupuje tak, že údaje obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání jsou pravdivé a posudek zpracovává s pohledem, že je obviněný tímto jednání také vinen. Podobným dojmem působí celý napadený rozsudek soudu prvního stupně, který nejprve přijme výše uvedený závěr, tj. že obžalovaný naplnil všechny skutkové podstaty trestného činu vraždy dle §219, odst. 1 trestního zákona po stránce objektivní i subjektivní v úmyslu přímém, a tomuto závěru pak přizpůsobuje výklad a zhodnocení všech provedených důkazů.
Možnost obrany, tj. obhajoby obžalovaného, byla od počátku trestního řízení podstatně snížena. Obžalovaný byl po celou dobu řízení držen ve vazbě, přestože dle jeho názoru k takovému opatření nebyly dány zákonné důvody a aktuálně trvající tvrzený důvod vazby byl připraven nahradit celou řadu zajišťovacích institutů. Oproti tomu poškozená strana cestou svého zmocněnce zásobovala sdělovací prostředky různými dohady, jejichž pravdivost v řízení nebyla prokázána, avšak v řízení stavěla obžalovaného do pozice zákeřného zabijáka, který kdyby se mu nezasekla zbraň, postřílel by celou rodinu poškozeného speciálně upravenými náboji se zvýšeným trhavým účinkem. Tuto verzi ochotně, mimo jiné v rozhovorech pro sdělovací prostředky, stvrzovali i očití svědci PhDr. Vratislav Šlajer a Lenka Hanáková. Jejich tvrzení o šeptání do ucha, střelbě ve stoje či dokonce o střelbě do již ležící postavy poškozeného, se nejen nepotvrdilo, ale bylo dokonce z části zcela vyvráceno znaleckými posudky z oboru balistiky a soudního lékařství. Svůj účel však všechna tato vystoupení splnila, když jejich pomocí došlo k jednoznačnému ovlivnění orgánů činných v trestním řízení, včetně vyšetřujícího policejního komisaře a dozorující státní zástupkyně.
Neúplnost skutkových zjištění rozsudku obžalovaný spatřuje též ve faktu, že soud prvního stupně účelově použil závěry znaleckých posudků soudního znalce obhajoby z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, RNDr. Daniela Vaňka, když z těchto závěrů vybral ty části, které odpovídají jeho odůvodnění a tyto závěry konstatoval především k vyvrácení tvrzení obžalovaného, že silně krvácel. Soud ale pominul výrazně podstatnější závěry jmenovaného znalce, především skutečnost, že na saku obžalovaného byl krom nálezu krevních skvrn s DNA profilem neznámé mužské osoby nalezen i DNA profil obžalovaného, který však dle zhodnocení soudu se mohl krom výskytu krve obžalovaného na oděvní součástce vyskytovat i v souvislosti s běžným nošením. Zde tedy soud hodnotil v pochybnosti v neprospěch obžalovaného. Zásadnější pochybení ze strany Kriminalistického ústavu Policie ČR, jako bezprecedentní porušení povinnosti stanovené v §110a trestního řádu tímto orgánem činným v trestním řízení, tj. odmítnutí vydání jakýchkoli podkladů včetně odebraných vzorků (tvrzení o úplném spotřebování vzorků označil znalec jako nepravděpodobné a tento postup jako postup zcela v rozporu se zásadami správné praxe ve forenzní analýze) nebo podání prokazatelně nepravdivého odborného vyjádření (otázka 5 ve vztahu k otázce 2 vyjádření ze dne 12.12.2025), které bylo až u hlavního líčení korigováno dodatkem s pozitivním nálezem, který by v případě, že by obhajoba v tomto oboru znalce nepřibrala zřejmě nikdy nebyl vyhotoven. Stejně tak znalec přibraný obhajobou zpochybnil tvrzení výše uvedeného odborného vyjádření, že se ze stěrů z rukou poškozeného nepodařilo izolovat DNA v dostatečné kvalitě a množství potřebných ve stanovení profilu DNA, když takový výsledek hodnotí jako falešně negativní a opět (viz výše) nepřezkoumatelný.
I za celé této situace soud prvního stupně vyhodnotil provedené dokazování tak, že obžalovaný vystřelil na poškozeného poté, co jej tento nejméně jednou udeřil do obličeje. Zde je pak namístě úvaha, z jakého důvodu zamítl soud prvního stupně důkazní návrhy obžalovaného a obhajoby na výslech svědků, kteří by mohli prokázat jak výcvik poškozeného v oblasti bojových sportů (Petr Macháček, František Kolman), tak dřívější jednání poškozeného obdobného charakteru (návrh na výslech utajeného svědka prezentovaný obhajobou podáním ze dne 16.3.2026 před zahájením hlavního líčení). Obdobně pak zamítnutí návrhu na provedení důkazu spisy Obvodního soudu pro Prahu 6 k osobě poškozeného, když na jedné straně soud zhodnocuje, že neshledává souvislost mezi osobními záležitostmi poškozeného a projednávanou věcí a dále že nic nenasvědčuje tomu, že by poškozený byl osobou ovládající bojové sporty, na druhou stranu však k prokázání těchto tvrzení obhajoby soud zamítá navržené důkazy a pravděpodobně zcela přehlédl obsah výpovědi otce poškozeného Václava Kočka staršího, který ve své prvotní výpovědi na Policii ČR sám k dotazu obhajoby uvedl, že poškozený dělal thajský box, že měl 100 kg a kdyby toho chlapa (obžalovaného) trefil, tak ten by na židli rozhodně neseděl.
Zásadní rozpor a neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně pak obžalovaný spatřuje v závěru, že osoba poškozeného dle provedených důkazů nesehrála prvotně aktivní roli, neboť to byl obžalovaný kdo měl provokovat příslušníky rodiny Kočkových a chování poškozeného bylo naopak hodnoceno jako velmi příjemné a zcela bezkonfliktní. Zde jde o podstatu celého hodnocení důkazů a okolností, z kterého soud prvního stupně při přijetí svých závěrů vycházel. Obhajoba má za to, že to byl právě poškozený, kdo jediný zavinil vznik celé události. Položil si soud otázku, zda-li by došlo ke střelbě za situace, kdyby poškozený nepřistoupil k obžalovanému, nenaklonil se nad ním a nenapadl jej nejméně jednou úderem do obličeje? Obhajoba má za to, že v takovém případě by obžalovaný neměl nejmenší důvod použít ke své obraně střelnou zbraň, poškozený by z večírku odešel spolu se svým otcem a synem a tragické následky by nenastaly.
Ad 2) pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku dle § 258, odst. 1, písm. c) trestního řádu:
V souvislosti s citovaným uplatněným odvolacím důvodem obhajoba především upozorňuje na opakovaný závěr soudu, že obžalovaný byl napaden poškozeným toliko zcela malou intenzitou a jemu vzniklá poranění byla zcela nezávažného charakteru. Tento závěr přijímá soud ze závěrů znalce MUDr. Sokola, který s podstatnou prodlevou (dne 13.12.2025) zpracoval znalecký posudek ke zranění obviněného. Pomine-li obhajoba účelovou snahu znalce, navodit v řízení dojem, že si zranění způsobil obžalovaný sám samopoškozujícím jednáním proti své tělesné schránce, konzultovanou ostatně jak bylo prokázáno se znalcem - psychiatrem MUDr. Kubejem, který tuto myšlenku také vydatně podporoval (ostatně již samotné zadání této otázky úkolujícím policejním komisařem kpt. Hrdličkou bylo návodné a dokreslilo neobjektivní a trestnímu řádu odporující přístup znalců v celé věci), je zásadním omylem znalce jeho odpověď na otázku č. 1 v závěrech jeho posudku, konkrétně závěr že nebyly prokázány známky otřesu mozku.
Samozřejmě lze přisvědčit, že tyto známky nebyly zachyceny v dostupné zdravotní dokumentaci, avšak ze zcela jiného důvodu, než znalec předpokládá. Ve znalcem citovaných podkladech znaleckého posudku je pod bodem 1. (str. 2 posudku) uvedeno lékařské vyšetření Bohumíra Ďurička dne 10.10.2026 ve 2.12 hodin na klinice ortopedie FN Bulovka, ošetřující lékař MUDr. Vaško, zakončené doporučením na provedení kontroly neurologem, pod bodem 3. (str. 3 posudku) pak vyšetření Bohumíra Ďurička dne 10.10.2026 v 1.44 hodin na klinice ortopedie FN Bulovka, ošetřující lékař MUDr. Šuman, zakončené doporučením „prosím o neurologické konzilium“. Je pochybením orgánů Policie ČR, že opominuli zajištění neurologického vyšetření obžalovaného, který byl v tu dobu jimi zadržen a zcela podléhal jejich dispozici.
V této souvislosti obhajoba připomíná, že znalecký posudek MUDr. Sokola je datován dne 13.12.2008, avšak již ve znaleckém posudku znalce psychiatra MUDr. Kubeje datovaném dne 23.11.2025 je přijímán závěr, že z obecně lékařského hlediska objektivně zjištěné zranění posuzovaného nebylo závažné a že neurolog vyloučil otřes mozku. Stejný znalec pak v odpovědi na položené otázky objasňuje, že trestný čin vraždy lze vysvětlit jako afektivní zkratkové agresivní jednání v opilosti u osoby s poruchou osobnosti. K tomuto závěru jak již výše uvedeno se znalec MUDr. Kubej vyjádřil, že posudek zpracovával s předpokladem viny posuzovaného. Pokud pak soud v odůvodnění napadeného rozsudku vychází ze závěrů takového posudku, lze též hodnotit, že vychází z již předpokládané viny obžalovaného.
I zde soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení všech důkazů, které by dle názoru obhajoby pomohly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu odstranit. Za všechny protokolárně předložené důkazní návrhy obhajoba zdůrazňuje návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyžádání zdravotní dokumentace obžalovaného z VV Pankrác (nástupní prohlídka – MUDr. Vejdělková a další ošetřování) a výslech na místě zasahujících policistů, kteří sami upozorňovali svědkyni Staňkovou na výskyt jejích zranění a krvavé skvrny.
Soud se v oblasti svých skutkových zjištění dle názoru obhajoby vůbec nevypořádal se zjištěnými závěry znalce JUDr. Náchodského, především v části odpovědi na otázku č. 4 posudku, kdy znalec uzavírá, že obžalovaný byl v momentě střelby ve svém pohybu zablokován, neměl dostatečnou manévrovací možnost z prostoru ve kterém se nacházel uniknout (prostorová past) a využít sebeobranné prvky pohybu, že další alternativy obrany zřejmě nebyly aktuálně možné s ohledem na nedostatek času a způsob vedeného útoku v souladu s aktuálním stavem „duše“ obžalovaného. Tyto závěry jsou dle obhajoby podstatné především ve spojení s nálezy a závěry znalkyně – psycholožky PhDr. Tůmové ohledně voleb možností obrany a reakcí na útok jednotlivých osob a též ve spojení s nálezy a závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Hladíka a MUDr. Adámka, kteří jako nejpravděpodobnější verzi postavení poškozeného a obžalovaného uvažují verzi podávanou obžalovaným, tj. jeho polohu v záklonu a polohu poškozeného nad ním nakloněného. Ke stejným závěrům ostatně dospěl i znalec z oboru balistika, když navíc dle něj by bylo v jeho schopnostech vypracovat grafický prostorový posudek o průběhu střelných kanálů. Taková poloha pak přesně odpovídá závěrům znaleckého posudku JUDr. Náchodského, s jehož skutkovým zjištěním se soud prvního stupně nevypořádal.
Ad 3) porušení ustanovení trestního zákona dle § 258, odst. 1, písm. d) trestního řádu:
Zde obhajoba namítá nesprávné právní posouzení jednání obžalovaného soudem prvního stupně, kde soud zdůvodňuje, že obžalovaným použitý prostředek, tj. střelba pistolí ráže 9mm, je zcela nepřiměřeným prostředkem a reakcí na jednání poškozeného spočívající v úderu malé intenzity do obličeje. Soud prvního stupně tímto hodnocením uzavírá, že v posuzovaném případě se ze strany obžalovaného jednalo o zjevně nepřiměřenou obranu ve vztahu ke způsobu útoku, kdy tato zjevná nepřiměřenost mu brání použití ustanovení §13 o nutné obraně.
Dle právní věty judikovaného rozhodnutí, Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994 sp. zn. 7 To 202/94 (č. 47/1995 Sbírky soudních rozhodnutí), „Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Podmínkou ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.“
Dle odůvodnění judikovaného rozhodnutí, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 840/2006-I (č. 48/2007 Sbírky soudních rozhodnutí), podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Posledně uvedenou dikcí zákon vyjadřuje, že obrana může být nepřiměřená, tedy i výrazně silnější než útok, nikoliv však do té míry přehnaná, aby tento nepoměr byl vůči způsobu útoku „zcela zjevný”. Lze tudíž dovodit, že obránce může použít k odvrácení útoku i citelně důraznějšího prostředku, než kterým je veden útok, a že může způsobit i podstatně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku.
Na rozdíl od krajní nouze podle § 14 tr. zák. není podmínkou nutné obrany její subsidiarita, neboť jednání v nutné obraně je právem každého napadeného člověka. To znamená, že obránce nemusí hledat způsob, jímž by se vyhnul hrozícímu nebo trvajícímu útoku (např. útěkem), rozhodne-li se přistoupit k obraně. V pojmu způsob útoku je vyjádřen nejen způsob, jakým je veden útok, ale i další okolnosti, za kterých byl útok spáchán, především osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, prostředky použité útočníkem, místo útoku, součinnost dalších osob apod.
Při posuzování toho, zda vybočil z mezí nutné obrany či nikoli, má být zvlášť bedlivě vyhodnocena intenzita vykonávaného útoku na straně jedné, a na straně druhé psychický stav obžalovaného jako obránce, když jednak vnímal, že proti němu osoba mladší a mohutnější, kdy byl ve společnosti přítelkyně v pokročilém stupni těhotenství (8 měsíc) a když se zejména s ohledem na intenzitu útoku (úder (y) pěstí do obličeje, kterým (i) byl opakovaně zasažen) mohl důvodně cítit ohrožen na zdraví, popřípadě i na životě.
S poukazem též na judikované rozhodnutí č. 14/1999 Sbírky soudních rozhodnutí lze dále uvést, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vybočením z mezí nutné obrany ani usmrcení neozbrojeného útočníka, pokud bránící se osoba reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně. Na vybočení z mezí nutné obrany nelze též s ohledem na rozhodnutí publikované pod č. 25/1976 Sbírky soudních rozhodnutí bez dalšího usuzovat ani v případech, když obránce usmrtil útočníka a sám přitom neutrpěl žádné zranění. V posuzovaném případě ovšem obžalovaný při útoku utrpěl zranění. Konečně přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tedy podle toho, jak se čin útočníka jevil napadenému.
Dle právní věty judikovaného rozhodnutí, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. května 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004 (č. 6/2004 Sbírky trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), jednání v nutné obraně ve smyslu § 13 TrZ má obvykle znaky úmyslného trestného činu s tím, že úmysl jednající osoby (obránce) se vztahuje i k následku, který byl způsoben útočníkovi. Podmínkou nutné obrany v žádném případě není způsobení následku jen z nedbalosti. Forma zavinění, jímž je zahrnut následek způsobený obráncem, totiž není kritériem nutné obrany.
S odkazem na posledně uvedené judikovaného rozhodnutí pak obžalovaný z jeho odůvodnění připomíná, že v tam daném případě obviněný použil zbraň za situace, kdy byl přímo ohrožen fyzickým útokem skupiny čtyř osob, a ke vzniku této situace přispěl ve skutečnosti jen tím, že šel parkem, kde tato situace nastala. Přitom však to byli útočníci, kteří k němu ze vzdálenosti asi 100 metrů přiběhli, aby ho mohli napadnout. „Aktivita“ obviněného jako jeho podíl na vzniku situace, v níž byl napaden a použil zbraň, byla tedy jasně zanedbatelná v porovnání s tím, jaký význam pro její vznik mělo jednání útočníků.
K tomu je třeba poznamenat, že pokud obviněný při obraně použil důraznějšího prostředku, tj. střelné zbraně, oproti tomu, že útok proti němu byl veden bez použití zbraně, není tím nutná obrana zásadně vyloučena. Totéž platí, i pokud jde o okolnost, že obviněný při obraně způsobil smrtelný následek, ačkoli podle zjištění soudů mu hrozilo jen zbití. Zákonná dikce ustanovení § 13 TrZ, podle níž obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“, znamená, že zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznějšího prostředku než útočník a také aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. I tím se nutná obrana liší od krajní nouze podle § 14 TrZ, při níž způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
V předmětném případě pak obžalovaný toliko seděl spolu se svou přítelkyní u stolu ve stejné místností, ve které byl i poškozený a měl u sebe střelnou zbraň. Obžalovaný poškozeného nevyhledával, nekomunikoval s ním krom víceméně náhodného kontaktu v době překračující dvě hodiny před posuzovanou událostí a útok poškozeného v rozhodné době vůbec neočekával, tím spíše nijak nevyprovokovala nebyl na něj nijak připraven. Nevnímal ani žádnou hrozbu útoku předcházející a neměl tak možnost promýšlet možné varianty svého jednání.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem jménem obžalovaného navrhuji, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a aby za použití ustanovení § 259, odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, eventuálně aby odvolací soud sám obžalovaného obžaloby za použití ustanovení §13 trestního zákona a §226, písm. b) trestního řádu v plném rozsahu zprostil.
Obhajoba si dovoluje nad rámec svého procesního návrhu sdělit odvolacímu Vrchnímu soudu v Praze, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně přibrala soudní znalce jimž zadala zpracování znaleckých posudků v oblastech, kde soud prvního stupně zamítl její důkazní návrhy na zpracování revizních posudků. S ohledem na časovou i věcnou náročnost zpracování posudků a skutečnost, že obhajoba byla nucena podat odůvodnění odvolání k výzvě soudu prvního stupně v nepřiměřeně krátké pětidenní lhůtě, si obhajoba dovoluje požádat odvolací soud o poskytnutí lhůty k dopracování výše avizovaných znaleckých posudků tak, aby mohly být odvolacímu soudu předloženy před veřejným zasedáním o odvolání proti napadenému rozsudku. Čas potřebný k vypracování posudků znalci obhajoba odhaduje na cca 3 měsíce.
S poděkováním a úctou.
Ing. Bohumír Ďuričko
JUDr. Jan Červenka
obhájce
—————