Lucie Staňková
07.05.2026 08:55
Přistoupeno k výslechu svědkyně Lucie S t a ň k o v á , gen. na č.listu 199, totožnost ověřena dle OP, která po poučení podle § 100 a 101 tr.řádu uvádí:
Poučení jsem porozuměla a nevyužívám svého práva nevypovídat.
S Bohumírem jsme tam přišli kolem osmé hodiny, přesně si už to nepamatuji, měl s sebou růže pro Petru Paroubkovou. Sešli jsme dolů do Monarchu, kde se měl křest knihy pana Paroubka konat, posadili jsme se, dali si něco k pití, já vodu, Bohumír si dal víno. Posadili jsme se ke stolu, kde jsme celý večer strávili. Po delším čase přicházeli další lidé, někdo si sednul k nám, vedle nás, naproti nám a probíhala normální zábava. Přišel pan Paroubek, měl nějakou předmluvu, kde se jednalo o křest této knihy, pak byla volná zábava, raut, kde jsme si mohli vzít jídlo, nápoje atd. Někdy v polovině jsme potkali pana Šlajera a jeho přítelkyni Lenku, které Bohumír pozval k nám ke stolu, bavili jsme se s nimi. Bohumír se pohyboval dole v restauraci, kolem baru, chtěl si vyřídit nějaké jednání nebo najít nové společníky v jeho obchodních zájmech. Já jsem seděla stále u toho stolu, občas jsem si došla pro vodu a seděla jsem na místě. Potom kolem 10. hodiny už jsem byla unavená a chtěla jsem jít domů, žádala jsem o to Bohumíra a on říkal, ať počkám, že si chce ještě něco vyřídit v obchodních záležitostech. Pak jsem ho viděla stát u baru, tam probíhala nějaká diskuze, kde se bavil s panem Kočkou starším, já jsem šla za ním, že si dám ještě vodu a že bychom mohli jít. Tam probíhala debata ohledně peněz, kdo má větší obnos u sebe. Pan Václav Kočka st. vytahoval nějaký svazek bankovek z kapsy od saka, Bohumír vytahoval peněženku, že má víc peněz u sebe a že tuhle sázku pan Václav Kočka prohrál, což mi přišlo absurdní, říkala jsem, že to nemá cenu. Říkala jsem, ať jde domů, že zaplatím útratu, tam že to už nemá žádný význam. Já jsem za něj zaplatila útratu, přišel k nám ještě nějaký muž, jehož jméno jsem neznala a začal do mého partnera rýpat poznámkami, proč to nezaplatí za celý bar, proč si platí jenom vlastní, když má tolik peněz. Bohumír mu odvětil, proč bych platil za všechny, já si zaplatím vlastní útratu a tomu, koho jsem pozval. Pak ješitně tam rozhazoval 500,- euro jako dýško, já chodila za ním a sbírala jsem to, potom jsem peníze sebrala, dala je zpátky do peněženky a peněženku jsem odnesla ke stolu, kde byla jeho taška i má kabelka. Šla jsem si sednout, ještě mezitím jsme se potkali s Václavem Kočkou ml. a jeho synem, kde jsme si vzájemně povídali v normální atmosféře, byl mi představen a šli jsme si sednout zpět ke stolu. Tam stále seděla Lenka Hanáková se svým přítelem panem Šlajerem a já si sedla naproti Lence Hanákové, vedle mě přítel, zády ke zdi. Za nějakou dobu přišel do čela pan Václav Kočka st., který seděl po celou dobu v čele tohoto stolu a bavil se v debatě, ne s námi, ale s Lenkou Hanákovou a jejím přítelem a téma bylo, kdo jezdí lepším autem, protože slečna Lenka nastínila, že byli na nějakém srazu ČSSD a že někdo si tam dovolil přijet automobilem zn. Bentley a zaparkoval přímo před vchodem, tak se ptala, kdo to byl, tak se dozvěděla, že to byl pan Václav Kočka st. a naznačila svému příteli, proč oni jezdí jenom Jaguárem a někdo jezdí Bentley, což byla pro mě diskuze pod úrovní, protože sedět na takovéto autogramiádě lidí, kteří neumí nic jiného, než se bavit o tom, kdo co má lepšího, mezi nimi sedět nemusím. Tak jsem naznačila příteli, že bychom mohli jít domů, že opravdu jsem unavená. Mezitím si pan Václav Kočka st. odešel na chvilku od stolu, šel směrem k baru, já ho nepozorovala, kam jde, asi za pět minut se vrátil zpátky a posadil se do čela stolu. Pan Vratislav Šlajer se bavil se slečnou Hanákovou, my se drželi s Bohumírem za ruku a říkal, že zavolá taxíka a odjedeme domů. Najednou přicházel ke stolu vysoký muž, zblízka jsem poznala, že se jedná o zavražděného Václava Kočku, který zničehonic přišel k našemu stolu, až k Bohumírovi, zařval: „Ty mi tady nebudeš urážet mého tátu.“ a brutálním útokem zaútočil na obličej mého přítele. Po této ráně já jsem upadla, bouchla se do hlavy o hranu stolu a spadla na bok na lavici a na mě můj přítel. Když jsme se chtěli zvednout, už jsem neviděla tento útok, ale znovu jsem se bouchla. Hned zazněly tři za sebou jdoucí výstřely, já jsem se lekla, zpod přítele jsem se vyplazila, šla jsem o kus dál a tam jsem křičela, protože jsem ještě viděla, jak pan Václav Kočka padá za stůl. Já křičela na Bohumíra, co to udělal, že ho zabil, běžela jsem k panu Václavu Kočkovi, tam přiběhla ještě nějaká servírka, která ten večer obsluhovala za barem a otáčely jsme ho na záda. Ještě tam byl jeden, asi provozní restaurace Monarch, který nám pomáhal. Mezitím jsem vstala, protože jak leželo to tělo, tak servírka byla po mé levé straně, on byl po pravé straně a já byla celou dobu u hlavy pana Václava Kočky ml. Mezitím jsem vstala, křičela jsem, aby někdo zavolal rychlou pomoc, mezitím syn pana Václava Kočky, nejmladší tam rozbíjel lahve od minerálky, mlátil s nimi o zeď, já jsem na něj volala, ať dá pokoj, že ještě někoho může zranit a mezitím jsem ještě viděla, jak Bohumír se zvednul a odchází, já šla za ním, tam jsem mu držela hlavu a říkala, ať tam zůstane, tohle se vyřeší a vysvětlí, on byl absolutně mimo, byl v šoku, nevnímal mě a zůstala mi jeho taška v rukou. Já jsem se mu dál nevěnovala, tašku jsem položila zpátky ke stolu, na lavici jsem našla zbraň, která tam byla položená, měla jsem strach, že se ještě něco stane, tak jsem zabalila zbraň, aniž bych se jí dotkla, do svého šátku a vhodila ji do jeho tašky a šla zpátky k panu Václavu Kočkovi, tam jsme mu rozepínali košili a já jsem někoho zavolala, ať přinesou led, že na něj dáme led, aby se zpomalil průtok žilní. Mezitím přijela policie, záchranná služba a vyvedli nás ven. Pouze si ještě pamatuji, že starší Václav Kočka tam chytal Bohumíra a křičel na něj „Ty jsi mi zabil syna, nikam nepůjdeš, z toho se budeš zpovídat“, přesněji už nevím. Policie nás poté odvedla nahoru, kde nás odvedla před hlavní venkovní vchod restaurace Monarch, dole stále seděli Václav Šlajer a Lenka Hanáková, což mě udivilo, protože na zemi ležel postřelený muž a oni debatovali nad vínem, kdo jim ještě naleje a odmítali opustit dolní místnost. I nahoře dělali velké scény, když je odváděla policie, že nechtěli odejít, že chtěli dál pokračovat v pití, sprostě nadávali a ve smyslu, že nikdo neví, kdo oni jsou, že oni jsou něco, že si to tady můžou koupit celý apod. Venku, když vyšla Lenka Hanáková, tak na mě řvala, že čekám vrahovo dítě, že bych měla chcípnout a že by mě měli zabít a křičela „zabijte toho vraha“ apod. Poté přijeli příbuzní pana Václava Kočky, kteří tam křičeli na všechny „Vydejte nám toho vraha, ať ho můžeme zabít, popravit apod.“. Potom nás policie odvedla dovnitř, aby se nám něco nestalo a tam jsme čekali, až nás vyslechnou.
K dotazu předsedkyně senátu svědkyně uvádí:
Zbraň jsem sebrala na lavici, kde jí musel můj přítel nechat položenou, ležela tam. Sebrala jsem ji, když jsem vstala od pana Kočky a volala jsem, ať zavolají tu pomoc a mezitím, když Bohumír odcházel, jak mi zůstala jeho taška v rukou, kterou jsem dávala zpátky na lavici, kde jsem měla sama kabelku a šátek. Na zemi, když jsem ležela, tak tam byla nějaká kulka nebo něco takového, hodila jsem to také do tašky, nevím proč.
Podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.řádu se čte protokol o výslechu svědkyně na č.listu 201 - od věty „mezitím se zvedl můj partner i starý Kočka…“k tomu svědkyně uvádí:
Pravda je ta první verze, to jsem si lépe pamatovala. Je to už pět měsíců, narodila se mi mezitím dcera. Už si opravdu nepamatuji, jestli jsem nejprve mluvila s Bohumírem a dávala pomoc a nebo šla nejdřív za ním a dávala pomoc.
K dotazu předsedkyně senátu svědkyně uvádí:
Myslím, že jsem přišla v polovině sporu na baru o to, kdo má víc peněz, možná už začalo něco dříve. Byla jsem u toho, když pan Václav Kočka st. vytahoval svazek bankovek z kapsy košile či saka a Bohumír vytahoval obálku s eury a přetahovali se o to, kdo má víc peněz. U toho si myslím, že pan Václav Kočka mladší nebyl. U stolu, kde jsme seděli, se už ani můj přítel s panem Kočkou nebavili, jestli proběhla debata, tak už neprobíhala o nějaké částce, kdo má více u sebe, ale spíše se bavili o podnikání. Pana Kočku staršího jsem viděla poprvé. Já viděla podruhé pouze jeho syna, na oslavách narozenin pana Paroubka, to bylo někdy v létě toho roku. Věděla jsem v souvislosti pana Kočky ml., o koho jde, byl mi představen, ale nijak jsme se spolu nebavili. Později, když mi byl představen pan Kočka starší, tak mi došlo, že to je jeho syn. Pan Kočka starší mi byl představen toho večera u toho baru, když jsem šla pro Bohumíra, abychom šli domů. Pan Kočka starší s námi seděl u stolu až potom, co jsme se sešli na baru, předtím ne. Pan Kočka mladší přišel ke stolu, postavil se tam, zařval „nebudeš urážet mého tátu“ a ihned brutálně zaútočil na mého přítele, čím jsem byla otřesená, protože jsem neměla pocit, že by musel takto útočit nebo proč zaútočil, protože já jsem vedle něho byla těhotná, on sám dobře věděl, že jsem v pokročilém stádiu těhotenství a zaútočit na mého přítele, když ví, že má vedle sebe těhotnou přítelkyni, nechápu. Ten útok jsem viděla, v tu chvíli jsem se dívala tím směrem. Můj přítel v té chvíli byl otočen směrem na mě a seděl. Já si pamatuji, jak jsem se na něj koukala po jeho výhrůžkách, ihned padla rána a spadl na mě. Další si nepamatuji, protože jsem ležela na lavici, tudíž jsem nemohla nic vidět. Pan Kočka celou dobu stál mezi jeho otcem, můj přítel seděl za sloupem, takže úplně na té hraně toho stolu. Mezi ním a mým přítelem byla velice krátká vzdálenost. Útok byl veden pěstí, pravou rukou, byl veden do obličeje mého přítele. Kam přesně jsem neviděla, protože jak jsem seděla vedle něho, tak pouze padla rána a já jsem spadla. Nevnímala jsem v době těch výstřelů postavení mého přítele a pana Kočky. Když padaly ty výstřely, tak můj přítel ležel na mně, bokem mi naléhal na moji stranu. Já ležela bokem i hlavou na lavici. Pana Kočku ml. jsem v tu chvíli neviděla. Když jsem se zpod přítele vysoukala, tak jsem viděla pana Kočku padat mezi stoly a za jeho otce. Když jsem k němu přišla, tak byl na boku, my jsme ho pomáhaly otáčet, takže musel být otočený. Byl na levém boku, naléhal jako by přes břicho. Neležel přímo na tom břiše, ale byl tím směrem otočený. Po tom výstřelu, kdy jsem podávala první pomoc, jsme se setkali s mým přítelem. Já si tohle nepamatuji, nevím, jestli jsem nejdřív běžela k tomu Václavovi a potom jsem vstala a volala, ať někdo zavolá rychlou pomoc a viděla tam svého přítele nebo to bylo hned, ale v nějakém tom období jsem ho tam chytala, protože jsem viděla, že odchází, že má i tu tašku a já jsem ho tam chytala, držela jsem mu rukama hlavu, říkala mu: „Kam jdeš, to se vysvětlí, zůstaň tady“. On mě absolutně nevnímal, potom odcházel dál, já ho chytla za tašku, aby zůstal a ta taška mi zůstala v rukou. Viděla jsem, že mu tekla krev, z nosu po čelisti dolů. Bylo to silné krvácení, krev odcházela od nosu dolů po bradě. Já jeho krev jsem měla i kolem krku, to viděli všichni policisté, kteří mě vyslýchali, že si každý myslel, že tam mám nějakou modřinu. Krev mu tekla na jeho oděv. Na mém oděvu mohla být krev, já měla tmavě fialové šaty, takže to v tom nebylo vidět. Nevšimla jsem si, že by tam byly nějaké výrazné stopy nebo skvrny, protože jsem měla šaty s velkým výstřihem. Ty šaty mi z trestního řízení byly vráceny, já jsem ty šaty neošetřovala, abych je vyčistila, v tom stavu jsem je předala ke znaleckému zkoumání, protože mi druhý den volali kriminalisté, že by si je rádi vzali na expertizu. Já je neprohlížela, viditelné skvrny tam nebyly. Můj přítel chodil běžně ozbrojen, zbraň nosil většinou za pasem. Někdy v pouzdře a někdy to měl stažené za opaskem za kalhotami. Byla jsem i jindy svědkem, že ta zbraň byla použita, když nás napadli ve společném domě Na Poříčí 36, kde jsme bydleli v podkroví, tak se k nám několikrát chtěli vloupat a naposledy lezli dokonce i přes střechu, kde se chtěli dostat přes střešní okno a přítel zadržel dotyčného se zbraní v ruce na střeše, kdy byla zavolána policie a byl odveden. Jindy jsem nebyla svědkem toho, že by ta zbraň mým přítelem byla použita, kromě lovu. Když jsme chodili s přítelem na plesy, tak stoprocentně zbraň u sebe neměl, když jsme jezdili do zahraničí, tak také ne. Na společenské události typu téhle autogramiády ji, myslím, neměl. Proč ji měl tento večer, nevím. Já jsem viděla, že pije víno, které většinou nedopíjel a ochutnal burčák, který tam byl nalévaný, pak u baru, myslím, že s panem Václavem Kočkou st. si dávali asi vodku, ale nemohu posoudit, kolik toho vypil, jelikož jsem seděla u stolu, protože tam bylo hodně lidí a s tím velkým břichem jsem se tam nechtěla prodírat a on se tam bavil s různými přáteli. U toho baru tam asi měl vodku. Objednával si skleničky vína, v žádném případě láhev. Objednával si dvě deci bílého vína, nemohu posoudit, kolik to bylo skleniček. Já jsem viděla, že tam přinesl burčák, ten byl podáván v takových džbánech a to tam pili všichni u stolu a vím, když si k nám někdo přisedl a byl to Bohumírův známý, tak mu také nalil, ale nikdy jsem ho neviděla, že by skleničku dopil doprázdna. Toho bílého vína mohly být tak tři skleničky, ale nedopíjel je. Stoprocentně mohu posoudit, že pan Kočka starší, Hanáková a Šlajer byli ve značně opilém stavu, protože už ani moc nemluvili a když ano, tak to bylo z cesty, Bohumíra, kterého znám více než čtyři roky, měl spíše takovou dobrou, furiantskou náladu, rád si rýpal a nepřipadal mi opilý, to vím naprosto přesně. Nemohu posoudit, jestli byl opilý pan Kočka mladší, protože jsem se s ním setkala jednou u baru, kde stáli i se svým synem, nic nepili. Já jsem si ho ani moc nevšímala, stála jsem vedle Bohumíra a nevím ani, o čem si povídali, nevnímala jsem je. Tu zbraň a nábojnici jsem vložila do jeho tašky, zbraň do šátku a nábojnici volně. Pistoli jsem zabalila do šátku, aniž bych se jí dotkla. Důvodem, proč jsem ji sebrala, byl strach, aby se ještě něco nestalo, nic jiného v tom nebylo. Když jsme byli u pana Kočky a dávali mu první pomoc, tak tam ještě životní funkce byly, protože měl hmatný tep, až poté, co jsme mu rozepli košili, abychom mu odhalili hruď, tak tam byly znát tři průstřely, já se ještě domnívala, že by mohl přežít, jak sípal a chrčel, tak to vypadalo jako kolaps jedné z plic. Záchranka tam byla asi za deset minut, možná dřív.
K dotazu senátu svědkyně uvádí:
Já jsem platila útratu, on měl u sebe eura v té obálce, řekl mi, ať zaplatím útratu, já jsem šla pro tašku, která byla u stolu, vyndala jsem peněženku a vrátila se k baru.
K dotazu státní zástupkyně svědkyně uvádí:
Žila jsem s obžalovaným necelé tři roky, bude to už rok a půl, co jsme naposledy spolu žili. Když mi bylo 25 let, jsme se poznali. V roce 2007 jsem se od něj odstěhovala. Bezprostředně před tou událostí jsme spolu nežili, chodili jsme spolu na akce. Můj přítel také ochutnával ten burčák. Po té větě se přítel otočil a dostal tu první ránu. Než jsem byla vyslechnuta na policii, nevěděla jsem, co vypověděl můj přítel, já jsem ho od té doby už neviděla. Od rána, v den, kdy jsem byla vyslýchána, jsem byla s policií, kde jsem předávala věci Bohumíra v jeho hotelu Axa. Z té akce mě odvezla policie ráno ve 4 hodiny. Nejprve mě vozili po celé Praze a pak mě odvezli do mého bytu. Věci Bohumíra jsem předávala venku před restaurací Monarch. Jiné věci jsem předávala druhý den ráno v devět, bezprostředně před výslechem. Měli jsme schůzku s policií před hotelem Axa, tam jsem šla pro věci pana Ďuričky, vydala jsem jim ty věci a pak mě odvezli na výslech. Já sama jsem byla při této události zraněná, měla jsem bolavá záda, bolelo mě celé břicho a měla jsem naražené ucho, protože jsem to měla nateklé a dost mě to bolelo. Nezmiňovala jsem se o těch poraněních při svém výslechu, protože jsem byla stále v šoku a nemohla jsem tomu uvěřit, co se vůbec ten večer stalo. Po výslechu mi bylo policií doporučeno, abych odjela z Prahy kvůli mému bezpečí a v neděli jsem se vracela, protože jsem měla strach o dítě, měla jsem bolesti a v nemocnici jsem zůstala celý týden, protože jsem měla krvácení a do téhle doby jsme byli já i dítě v pořádku. Viditelná poranění jsem neměla po té události. Tašku se zbraní jsem vynášela proto, že jsem tam přihodila ještě mou kabelku, byla jsem v šoku, prostě jsem to sebrala a na příkaz policie odešla. Nahoře se mě zeptali, jestli znám toho zadrženého a jestli nemám jeho občanský průkaz, tak jsem předala celou tu kabelku i s mými věcmi a řekla jsem, že to je jeho taška. Poté jsem si pouze vzala svoji malou kabelku, ten šátek a všechno zůstalo v tašce a to vytahovali kriminalisté sami a vše si fotili.
K dotazu předsedkyně senátu svědkyně uvádí:
Neviděla jsem zbraň po celou dobu, ani jak ji můj přítel vytahoval. Když jsem ji sbírala, tak ležela na té lavici vedle tašky.
K dotazu JUDr. Lžičaře svědkyně uvádí:
Nevím, proč jsem sebrala tu nábojnici. Byla jsem v šoku, ani jsem nevěděla pořádně, co to je a dala jsem to do tašky. Tu tašku jsem pak měla u sebe. Ta taška tam ležela celou dobu, když jsem tam klečela, tak jsem tam viděla tohleto a hodila jsem to do tašky. Na ulici jsem to dávala policii. Do restaurace nás vzali poté, co přišli příbuzní Václava Kočky a vyhrožovali, byla jsem tam dost dlouho, doma jsem byla mezi třetí a čtvrtou hodinu. Pouze policie, která tam byla, ptali se mě, co se stalo a přede mnou rozebírali tu jeho tašku. Nevím, kde v tu dobu byl můj druh, ten zůstal venku. Pak mě odvezli domů a na policii jsem šla druhý den. Měli jsme v devět hodin schůzku před hotelem Axa a na výslech jsem pak měla jít na dvanáctou hodinu. U baru jsme s panem Duričkem stáli asi patnáct minut. On byl o kus dál ode mě, kde už ho zadržela policie. V průběhu toho večera, jak jsem šla pro něj, tak jsme u baru stáli maximálně deset minut, že si tam ještě povídal, mezitím, když jsme odcházeli, tak potkal ještě pana Václava Kočku ml. s jeho synem a poté jsme odcházeli ke stolu si sednout. Václav Kočka ml. nám představoval svého syna, ještě říkal, že je šikovný, že chodí cvičit, něco v tom smyslu. Jak jsme si sedli, do toho pak přišel pan Václav Kočka st., bylo to časově tak 35 minut.
K dotazu státní zástupkyně svědkyně uvádí:
Za tašku jsem přítele nechytla v místě, kde ležel poškozený, ale u baru. On odcházel směrem k baru, tam jsem běžela za ním, říkala mu, ať tam zůstane, že se to všechno vysvětlí, on mě nevnímal a pokračoval dál v odchodu a jak jsem ho tahala, tak mi zůstala ta jeho taška v ruce a on odešel. V tu chvíli ta zbraň byla pořád na té lavici, já jsem tu tašku potom donesla zpátky na lavici a dala do ní tu zbraň s nábojnicí.
K dotazu Mgr. Veverky svědkyně uvádí:
V době úderu v místnosti bylo velice málo lidí, ani ne deset, personál, vybavuji si pouze servírku, protože ta obsluhovala i u stolu, potom tam byl pan Šlajer, paní Hanáková, pan starší Kočka, určitě tam někde byl i nejmladší syn pana Václava. Pana Vlastu znám, ale neviděla jsem ho tam. Předtím jsem viděla ženu, která se bavila s panem Kočkou ml., potkaly jsme se na toaletě, byla to vysoká, tmavovlasá žena, myslím, že to byla sekretářka pana Paroubka. Na toaletě jsem ji viděla někdy po skončení té autogramiády pana Paroubka a potom u baru, protože stála vedle pana Kočky. Myslím, že nebyla přítomna debatování o penězích, možná tam stála někde za nimi, ale já už jsem si jí nevšímala. Jmenovala se snad Vlasta nebo Lenka. Viděla jsem ji už na oslavách narozenin pana Paroubka, kde jsem žárlila, protože Bohumír neustále za ní běhal a objednával jí pití. Když pan Kočka starší odešel od stolu a pak se vrátil, tak mi přišel značně opilý a spíše nervózní. Když odcházel od toho stolu, tak mi přišel takový nějaký uražený, protože Bohumír je dost rýpavý. Abych to vztáhla k nějakým výroku obžalovaného, on má vždy dost výroků, jak někoho urazit, když ho někdo naštve, já si pouze pamatuji, že mu u baru naznačil, jako že je kolotočář a pak naznačil, že své peníze má poctivě vydělané na rozdíl od něj. Tyto věci proběhly u baru, u stolu se spíš bavil s Lenkou Hanákovou, Šlajerem o tom, kdo jezdí v lepším automobilu. Pan Kočka ml. v době toho přiblížení se musel dostal k rohu toho stolu mezi svého otce a mezi ten sloup. Moc místa tam nebylo, byl tam opravdu malý prostor, protože já měla problém s břichem vůbec u toho stolu stát, nevešla jsem se tam. Když přišel pan Kočka ml. k obžalovanému, tak přišel čelem. Byl mi představován nejmladší syn pana Václava Kočky, který měl něco cvičit.
K dotazu JUDr. Červenky svědkyně uvádí:
Pokud by chtěl obžalovaný z místa napadení utéci, tak určitě neměl kudy, protože to tam bylo stísněné, že jste měl problém se postavit. Byla jsem v šoku, co udělal pan Václav Kočka, jestli to chtěl s ním vypořádat, tak mohl někde jinde, ne přede mnou, věděl, že jsem těhotná. Před tím podnikem venku mi bylo vyhrožováno Lenkou Hanákovou, pak přijeli členové rodiny Kočkových, kteří tam řvali a byli k nezadržení.
K dotazu obž. Ďurička svědkyně uvádí:
Pana Kočku jsem viděla přicházet samotného, světlo tam moc dobré nebylo. Když přišel ke stolu, nemluvil se svým otcem, přišel ke stolu, řekl tu větu a udeřil mého přítele. Neviděla jsem, že by si s tátou povídal, pouze někam odcházel pan starší Kočka k baru, ale s kým si tam povídal, to nevím. Vratislav Šlajer a Lenka Hanáková popíjeli a povídali si mezi sebou. Po výstřelech seděli dále u stolu a když už jsme podávali první pomoc a přišla policie, tak neustále seděli u toho stolu a stěžovali si, že jim nikdo nechce nalít. Myslím, že si nikdo nemohl všimnout příchodu pana Kočky mladšího, z toho pohledu jsem ho mohla vidět maximálně já, protože jsem koukala tím směrem a ještě by si ho mohla všimnout Lenka Hanáková. Krvácení obžalovaného jsem si všimla, když jsem držela jeho hlavu v rukou.
Obžalovaný uvádí:
Mám problém, já si pamatuji taktéž, že mě Václav Kočka starší chytil za rukáv a vyhrožoval zabitím celé rodiny.
K dotazu obžalovaného svědkyně uvádí:
Obžalovaného jsem chytila v místech toho baru, tzn. že nás museli vidět ostatní lidé u baru. Po útoku obžalovaný absolutně nevnímal, byl dezorientovaný, byl v šoku a nevnímal mě. Koženou tašku nechával obžalovaný u mě, protože by ji určitě někde ztratil. Celý večer jsem měla tašku za zády a měla jsem ji i v době, kdy došlo ke střelbě. Když jsem šla pomoci poškozenému, byla tam servírka, byl tam manažer po obou stranách a já byla u hlavy postřeleného. Lenka Hanáková mi ho nepomáhala otočit. Já viděla, jak padá, byla tam jako první a byla tam servírka a pak tam přišel ten provozní. Když na mě obžalovaný upadl, zranila jsem se o opěradlo lavice. Spadla jsem na lavici, ležela jsem na ní. Obžalovaný vystřelil na poškozeného, když ležel na mně. Střelbu jsem neviděla, já ležela na lavici, on ležel na mně a zazněly ty výstřely, po nich jsem se vysoukala zpod něj a utekla dál a tam na něj křičela. Že střílel můj přítel, to bylo slyšet, že nestřílel někdo jiný, jsem věděla, že to bylo těsně vedle mě. V žádném případě obžalovaný v době střelby nestál, ale ležel. V době, kdy jsem ležela na lavici, tak jsem nikoho neviděla, tak nemohu popsat, co dělaly ostatní osoby.
Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se přehrává záznam z rekonstrukce s přítomnou svědkyní Lucií Staňkovou.
Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se čte protokol o provedení rekonstrukce na č.listu 228-229, 242-246 a fotodokumentace na č.listu 273-278.
K dotazu obž. Ďurička svědkyně uvádí:
Když obžalovaný vystřelil, Václav Kočka byl nakloněn nad námi, já to viděla, protože přišel, jak mu dal tu ránu, tak byl tím směrem ohnutý. Byl kousek od obžalovaného.
K dotazu státní zástupkyně svědkyně uvádí:
Po první ráně nemohu popsat reakci obžalovaného, když jsem ležela pod ním. Snažila jsem se zvednout, protože jsem šla i za ním a najednou jsem se bouchla podruhé. Neviděla jsem ho vstát a natáhnout zbraň. Nikdy nevstal, pořád jsem ho cítila, že naléhá na můj bok.
K dotazu pošk. Jana Kočky:
Obžalovaný seděl těsně vedle mě a když dostal tu ránu, tak na mě celou vahou upadl, tak ublížil i mně. Otočil se na výzvu pana Václava Kočky, dostal ránu.
K dotazu obž. Ďurička svědkyně uvedla:
Určitě Václav Kočka k obžalovanému bokem nebyl, viděla jsem ho přicházet čelem a tím způsobem se tam i dostal.
Svědkyně svědečné neúčtuje.
Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se přehrává videozáznam z ohledání místa činu.
Podle § 213 odst. 1 tr.řádu se čte protokol o OMČ na č.listu 279-282.
Obž. Ďuričko uvádí:
Je mi to líto a chci vyjádřit upřímnou soustrast, omlouvám se. Na těch průstřelech bychom mohli vidět, že jsem Václava trefil, když mě chtěl udeřit, byl v pohybu. Paní doktorka si pletla výstřely a vstřely.
Podle § 213 odst. 1 tr.řádu přehrán CD nosič označený jako příloha č. 1 spisu.
Obž. Ďuričko uvádí:
Ty fotografie NOVY jsou minimálně půl hodiny po zranění, které jsem utrpěl, tzn. to krvácení po úderu a po útoku Václava Kočky bylo podstatně jiného charakteru a intenzivnějšího a to krvácení už ustupovalo.
Státní zátupkyně navrhuje, aby byl vyslechnut znalec Dr. Brouček a pan Ing. Daniš a dále navrhuje výslech vrchního komisaře Hrdličky, a to jednak k okolnostem, jak probíhaly výslechy a rekonstrukce.
Vyhlášeno u s n e s e n í
Hlavní líčení se přerušuje do 7.4.2009, do č.dv. 214/3.patro, od 09.00 hodin, což všichni přítomní berou na vědomí.
Skončeno a podepsáno v 15.50 hod.
JUDr. Eva Brázdilová
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Maria Horová
Zvukový záznam přepsán dne 14.4.2009 a připojen ke spisu.
Protokolující úřednice:
Markéta Faltová
—————